„FUDOSHIN, NEHYBNÁ MYSL, JE JAKO KLIDNÁ HLADINA, ZRCADLÍCÍ NEPOKŘIVENĚ REALITU. UMOŽŇUJE VŽDY VČAS A SPRÁVNĚ REAGOVAT V JAKÉKOLIV ŽIVOTNÍ SITUACI. PRAVIDELNÉ CVIČENÍ AIKIDO JE JEDEN Z NEJLEPŠÍCH ZPŮSOBŮ, JAK SI FUDOSHIN OSVOJIT.”

Václav Kubát, 5. DAN AIKIKAI HOMBU DOJO

Historie ACF

 

Nejprve stručně:

Soukromá škola Aikidó Centrum Fudóshin vznikla počátkem roku 1992. Škola využívá dójó v sokolovně TJ SOKOL Bubeneč. V současné době máme pro dospělé až dva tréninky denně (včetně pátečního ranního), pro mládež dva tréninky týdně.

 

Během existence ACF prošlo školou velmi mnoho studentů, zůstává trvalý kádr okolo 50 lidí. Mnozí z cvičenců, kteří začínali v dójó „od píky“, již mají „mistrovský stupeň“ – dójó „vyprodukovalo“ 1x 5.dan, 3x 3.dan, 4x 2.dan, 13x 1.dan. Někteří z těchto pokročilých cvičenců pomáhají s výukou jako instruktoři.

 

Klub je začleněn do Slovenské Aikidó Asociácie. Jejím technickým ředitelem je Sensei Michele Quaranta (6.dan) ze Švýcarska, který začínal jako asistent původního Shihana, japonského mistra Masatomi Ikedy (7.dan). I po vážném onemocnění Senseie Ikedy a jeho rezignaci na funkci Shihana v roce 2002 pokračujeme tedy v jeho pojetí aikidó a využíváme jeho zkouškový systém.

 


 

… trochu podrobněji (autor Václav Kubát):

 

Moje učitelské začátky v aikidó byly zcela neplánované. To, že dnes vedu velké a prosperující pražské dójó, je souhrnem nejrůznějších náhod, vesměs šťastných.

 

Zdá se, že od dob studia jsem neustále inklinoval k bojovým sportům a k „japonským záležitostem“ obecně. Během studia na MFF UK Praha jsem pěstoval závodně judo (učitel J.Mašín, mistr sportu) a doplňkově jógu, potom několik let karate. Od konce studia se věnuji studiu japonštiny. Svůj první „první dan“ jsem získal v japonské strategické hře „go“. S Japonskem souvisí i můj druhý stupeň zasvěcení Reiki.

 

Když jsem zanechal cvičení karate, vyplňoval jsem čas různými sporty. Např. takový windsurfing je také boj (s živly), ale „pravá“ bojová umění mi chyběla. Až časem jsem díky náhodě narazil na aikidó a začal se mu intenzívně několikrát týdně věnovat. V té době bylo u nás aikidó v počátcích, cvičilo se jen na pár místech (V.Lorenz, J.Doležel, I Fojtík byli průkopníky) a všichni jsme využívali laskavosti některých zahraničních mistrů (např. G.Veneri), kteří k nám nepravidelně dojížděli a učili nás jak základním technikám, tak i filosofii aikidó, a také prováděli naše první zkoušení.

 

V listopadu 1989 jsem (jakožto učitel matematiky na MFF UK v Praze) nabídl cvičení aikidó studentům během stávkových dnů, protože jsem již z vlastní praxe věděl, že jim aikidó může pomoci odreagovat se od psychického vypětí. Tehdy jsem sám cvičil asi 5 let a neměl jsem v úmyslu stát se „učitelem aikidó“, ale nakonec to tak vyšlo, protože studenti si vyžádali pokračování cvičení – zrodila se z toho výběrová TV na MFF a také oddíl aikidó při vysokoškolském sportovním klubu MFF.

 

Koncem roku 1992 ve mně dozrála myšlenka nabídnout cvičení aikidó i širší veřejnosti, tj. založit si soukromou školu. Veřejnost v počtu asi 20 lidí zareagovala na nábor a tak vznikl Aikidó Club Fudóshin. Slovo „fudóshin“ (čti fudóšin) je jedním z klíčových slov či principů bojových umění a znamená doslovně nehybná mysl, přeneseně takový stav mysli, která je zcela klidná a na ničem neulpívá, takže dokáže zrcadlit všechny vjemy (a potom reagovat a uvést do pohybu tělo).

 

Aikidó Club Fudóshin trénoval nejprve dvakrát, později třikrát týdně – počet studentů se pohyboval okolo 40. V roce 1995 mne majitel budovy postavil před rozhodnutí typu „všechno nebo nic“. Zvolil jsem „všechno“, tj. plný pronájem dójo a tím i nutnost plného tréninkového programu. Z malého klubu se tak postupně kapacitou, organizačním rozsahem i koncepcí práce stala spíše škola. Ta v současnosti nese název Aikidó Centrum Fudóshin – svým umístěním a kapacitou je „centrem“ alespoň pro lokality Prahy 6 a 7.

 

Aikidó je disciplína „Made in Japan“, z toho se odvíjí i japonský „patronát“ nad aikidó ve světě. ACF je členem Slovenské Aikidó Asociácie (SAA), která je oficiálně uznána japonskou Aikikai Foundation (Honbu Dójó). Shihanem (technickým ředitelem) pro SAA byl ustanoven japonský mistr pan Masatomi Ikeda, 7.DAN, žijící původně trvale ve Švýcarsku. V práci na technickém rozvoji SAA mu úspěšně pomáhal jako asistent pan Michele Quaranta (nyní 6.DAN, Švýcarsko).

 

Přirozená otázka je, proč je ACF členem „zahraniční organizace“ aikidó. S rozpadem Československa vznikly i dvě samostatné organizace aikidó, Česká Asociace Aikidó a Slovenská Aikidó Asociácia, Shihanem obou zůstal Sensei Ikeda. ACF původně bylo členem ČAA (jejímž zakládajícím členem jsem měl tu čest být), počátkem roku 1997 se však s několika dalšími kluby s touto organizací rozešlo pro nesouhlas se způsobem řízení této organizace. Sensei Ikeda nám ale umožnil vstoupit do SAA, abychom mohli pokračovat v tréninkové práci pod jeho vedením.

 

V roce 2002 bohužel Sensei Ikeda, Shihan SAA, v důsledku závažné nemoci ukončil svoji cestu učitele aikidó a uchýlil se do ústraní. Slovenská asociace vedla náročná jednání s Honbu Dójó a jakožto výsledek těchto jednání byl pan Michele Quaranta v roce 2004 potvrzen ve funkci technického ředitele SAA a bylo mu přiznáno výjimečné právo zkoušení a udělování technických stupňů do výše 4. dan včetně. Cesta Senseie Ikedy je tedy pro nás stále otevřená.

 

Je zřejmé, že v ACF se tedy cvičí pojetí aikidó podle didaktického a zkouškového systému Senseie Ikedy – ten dodnes velmi oceňuji pro jeho logiku a srozumitelnost. Na druhou stranu cítím jako výhodu, že mám i zkušenosti s výukou aikidó jiných učitelů (např. i z doby, kdy Sensei Ikeda ještě nebyl naším Shihanem), ale třeba i zkušenosti z trenérského studia aikidó na FTVS UK, které jsem absolvoval (spolu se získáním mezinárodní trenérské licence 1. třídy). Proto podle svého uvážení zařazuji do výuky v ACF i techniky a metody jiných učitelů aikidó, pokud mohou být pro mé studenty přínosem.

 

Pro mne jakožto vedoucího učitele ACF je potěšitelné, že od počátku vzniku ACF se pod mým vedením již tři ze studentů vypracovali na 3.dan, tři cvičenci na 2.dan a jedenáct na 1.dan, přičemž všichni tito studenti začínali ve škole „od píky“ a stále u nás cvičí. Někteří z nich již také pomáhají s vedením tréninků v ACF. Mimochodem, i několik studentů z oddílu MFF, kteří již dávno opustili fakultu, získalo mezitím danové stupně.

 

Nejdůležitější ze všeho jsou ovšem dobré podmínky pro studenty v dójó, ve kterém cvičí. Podle mne k těmto podmínkám patří především harmonická atmosféra v dójó, což je pro mne prvořadá záležitost. Aikidó pojímané jako „cesta harmonie“ svojí vlastní podstatou velmi napomáhá vytváření dobrých vztahů mezi cvičenci. Osobně preferuji srozumitelné výukové metody (technika sama i chování partnerů má svoji logiku), mírný přístup k začátečníkům (včetně eliminace možných úrazů) a celkově ohleduplné a citlivé provádění technik (doufám, že si to nikdo nevykládá jako výuku slabých technik).

 

Jsem přesvědčen, že aikidó není pouze soubor technik, nýbrž velmi zajímavá bojová disciplína s mimořádně rozsáhlými účinky na tělo, mysl i ducha. Učitel aikidó ovlivňuje svoje studenty mnohem komplexněji, než si dokáží sami představit, a já bych si velmi přál, aby si každý odnášel z ACF jen to dobré.